Irasshaimase~!

Dovolte mi, abych vás přivítala na mém malém skromném bločku. Říká se mi Ichi a považuji se za trošku střeleného otaku, který sleduje anime a čte mangu, samostuduje japonskou historii a japonštinu a hraje (píše) textová RPG. Mám ráda hudbu, zpívám a hraju na kytaru a samozřejmě nikdy nepohrdnu zaražením sluchátek do uší a poslechem oblíbených kapel a zpěváků při dlouhé cestě do školy.

Abych nemluvila jen o sobě, představuji Vám i tohle momentálně roztomile růžové místečko. Naleznete tu nejen nějaké info o anime a mangách, které jsem četla, ale i o neotaku věci. Recepty, možná i návody na kreslení... Občas tu budu sem tam dělat reklamu na RPGéčka, která hraju.

Máte něco na srdci? Piště piště, ráda si povídám! :3

02 - Teritoria

22. března 2012 v 19:28 | Nik-chanです! |  Yasumi no Owari
Jsem tu s dalším dílem!


Školní rok dál pokračoval a já se dokonce přidala ke klubu vaření. Původně jsem se přihlásila do klubu pití čaje, ale někde popletli papíry. Zrovna jsem si doma četla mangu. Sice jsem měla doučování, ale Hiroto byl dole v kuchyni a moje mamka ho vyslýchala, co má rád za nápoj. V příběhu se zrovna schylovalo k něčemu velkému, když mi u ucha zaznělo: "Pokračování příště."
Šíleně jsem se lekla a reflexivně máchla knížkou za hlasem. Ne jen že jsem bacila Hirota do čela, ale i on leknutím odskočil a pro jistotu na sebe vylil všechen čaj a kakao a pokydal se borůvkovou zmrzlinou. Rychle jsem vstala, abych chytila sklenění pohár a hlavou jsem vrazila do skoro prázdných hrníčků tak, že na sebe Hiroto vylil i ten zbytek a z hrníčky chvilku obstojně žongloval. Nakonec se nic nerozbilo.
"Jejda," prohlásila jsem.
"Ty máš ale slabý nervy," řekl a naklonil hlavu na stranu.
"Můžeš si za to sám. Nemáš se za člověkem tak plížit." Dala jsem si ruce v bok.
"Přiznávám," povzdychl si a prohlédl si svou nově upravenou předtím bílou košili s krátkým rukávem. "Už to neudélám."
Povytáhla jsem obočí. "Co? Nebudeš mě lekat?"
"Ne. Nebudu si na sebe brát světlý věci, když tě budu doučovat."
Normálně by mě to urazilo, ale teď jsem vyprskla. "Náhodou to je pěkná skvrna."
"Skvrny. Vypadám jak Milka zkřížená s normální krávou!"
Následoval další záchvat smíchu z mé strany. Takhle se tvářit jsem ho ještě neviděla.
"Počkej, přinesu ti něco od mého táty a taky dojdu pro hadr na podlahu," řekla jsem, když už jsem se tolik nedusila.
"Nemůžu si půjčovat něco od tvýho táty."
Mávla jsem rukou. "Stejně už plánují naší svatbu." Chytla jsem se za pusu a radši jsem vystřelila z pokoje rovnou do ložnice. Popadla jsem první triko, co jsem našla a cestou zpět ještě napustila vodu do kýblu a vzala hadr.
"Na." Hodila jsem mu to triko skoro na hlavu a vytírala. Začal se převlíkat, tak jsem jen zírala do kýblu, ždímala a ždímala a cítila jsem, jak rudnu.
Po chvilce už stál u mě a zadržoval smích. "Ten hadr už je skoro suchej."

A zase jsem počítala. Vlastně teď počítal Hiroto a něco mi vysvětloval. Konečně jsem si pořádně prohlédla to triko barvy modré skalice (modré skalice? já se fakt učím!) s nápisem "high tension". Sedělo mu moc dobře. Vůně našeho aviváže se smísila s jeho vůní. Vážně moc pěkně voněl... nad čím to přemýšlím?
"Takže kolik to je?" dotázal se.
"Hehe," odpověděla jsem inteligentně.

Za hodinu jsem padla hlavou na stůl. Hiroto mi dal za trest dalších dvacet příkladů.
"Máš dost?"
Nemusela jsem odpovídat, protože do pokoje vrazil Naoto s fotbalovým míčem v podpaží. "Nazdar, Yasumi! Je nádherně, pojď ven! Dáme si zmrzlinu a půjdem na hřiště!!"
Konečně si taky všiml Hirota. "Jej, nazdar, Hiroto-senpai."
"Nazdar."
Naoto na něj nechápavě koukal. "Nevyrušil jsem vás?"
"Vůbec!" vyjekla jsem a oba je popohnala ven. Vůbec jsem netušila, proč s sebou beru i Hirota.

U fotbalového hřiště jsem si se zmrzlinou sedla do trávy na svahu. Myslela jsem, že nás Hiroto opustí, protože si nechce hrát s dětmi, ale zůstal. Zrovna s Naotem stáli uprostřed hřiště pro ti sobě, mezi nimi míč.
"Hrajou vůbec vysokoškoláci fotbal?" zazubil se Naoto.
"Proč by ne?" Hiroto se zatvářil s takovým nezájmem, že to Naota naštvalo.
"Tak si to rozdáme, senpai!" Mrkl na mě. "Hej, Yasumi, komu budeš fandit?"
"Ee," načala jsem. Komu? Uvědomila jsem si, že oba pro mě něco znamenají. Do háje.
Ani jsem se nedivila, že se Naoto diví, ale Hirotův údiv mě nevyvedl z údivu... eh... musím zapracovat na slovech.
"B-budu fandit tomu nejlepšímu!"
"Okey!" křikl Naoto. "Odpočítej nám to!"
"Dobře," kývla jsem, postavila se a rozpažila.
Naoto se chytl za čelo. "Neběžíme padesát metrů."
Uraženě jsem hvízdla na prsty. Naoto nějak nedával pozor a Hiroto mu sebral míč. Běžel k jeho brance a přitom si s míčem hrál. Že by se předváděl. Jenže Naoto je rychlý běžec a Hirota dohnal. Sebral mu míč a obrátil. Zírala jsem, jak Hiroto najednou přidal na rychlosti. Takhle se tam kočkovali hodně dlouho. Najednou Naoto špatně namířil a míč letěl přímo na mě. Hiroto ho naštěstí chytil.
"Kam to míříš?" řekl ostře.
"J-já nechtěl!"
"No to doufám."
"Co tím chceš říct? Že jsem to udělal schválně?"
"Tos' řek' ty."
"Proč bych něco měl Yasumi chtít udělat?"
Postavila jsem se, ruce v pěst. To se hádají kvůli mě? "Nechte toho!"
Hiroto se uchechtl, hodil míč Naotovi a odešel. Naoto vypadal, jakoby se po něm chtěl vrhnout, tak jsem ho chytila za ruku. "Prosím, nech toho."
"Proč zastavuješ jenom mě?" ohradil se.
"Předtím jsem křičela na vás oba," podotkla jsem.
Pustil se. "Jenže tys měla říct něco jinýho, víš?"
Vyvalila jsem oči, ruce v bok. "A co jako?"
Jeho pohled se změnil z naštvaného na kajícný skoro hned.
"Promiň. Zasloužil bych pár facek. Naštval mě on a vybíjím si to na tobě. Omlouvám se."
Zavládlo ticho. Jeho hluboké a smutné oči mě zas vtáhly do sebe. S vydáním většího úsilí jsem se odtrhla. "H-hele, já taky nejsem vždycky fér."
"No... jsem pitomec. Promiň."

Další den byla ona písemka z matematiky. Ale já myslela pořád jen na včerejší události. Proč se tak Naoto choval? Není mu to podobné. A měla jsem mu vážně něco říct?

"Nestojí ti za to." Tenkrát ve školce jsem brečela, protože mě nějaký kluk schválně praštil a držela Naota za ruku, aby se na něj nevrhl.
"Ale on ublížil Yasumi!"

Tohle je špatné. Začínám vzpomínat. Nepíšu náhodou test z matiky? Hm... Taky Hiroto se choval zvláštně. Že by ke mě něco cítil? Kluci jsou zvláštní...

Test jsem nakonec napsala na 80%, což nebylo zas tak špatné... chvalitebné. Při obědě jsem ale s Yumi-chan probírala něco jiného.
"Říkám ti, že po tobě jedou. Oba dva," prohlásila Yumi.
"Co když ne?" povzdychla jsem si. "Třeba jen měli něco špatného k obědu." Tu možnost předtím jsem si nějak nedokázala připustit.
"Yasumi-chan, tohle je typické teritoriální chování u samců. Ty jsi vždycky patřila do Naotova teritoria a teď se zkrze hranice chce prorvat Hiroto, chápeš?"
"A, jasně. Ty se v tom nějak vyznáš," řekla jsem.
"Jasně, že jo. Holka, tohle všechno je prostě testosteron."
"Aha..."

Po cestě do klubu mě dohnal Naoto. "Promiň, promiň, promiň."
Otočila jsem se. "Nemusíš se pořád omlouvat."
"Choval jsem se jako idiot. Budu se omlouvat každý den."
Zasmála jsem se. "Za trest?"
Zazubil se. "Omlouvat se ti pro mě není trest."
Trochu jsem se začervenala, ale on tomu nevěnoval pozornost - doufám. "Kampak jdeš?" zeptal se.
"Do kuchyňky. Chtěla jsem něco zkusit," řekla jsem.
"Kuchtička? Cos udělala s Yasumi?" Málem vyprskl smíchy.
"Spletli papíry."
"V porodnici?" Teď už vyprskl.
Plácla jsem ho do ramene. "Ne. V klubu. Chtěla jsem do klubu pití čaje, ale spletli papíry."
"Jasně."
Jakoby uraženě jsem se otočila a dala se k odchodu. Doběhl mě.
"Jé, promiň. Chtěl… chci… chceš pomoct?"
"A ty jsi kuchtička?"
"Kuchtík. A určitě umím vařit líp."
Naklonila jsem hlavu na stranu. "O tom se s tebou nebudu hádat."

Všechny holky z klubu jely na nějakou soutěž a tak kuchyňky zely prázdnotou, což mi nevadilo.
"Takže chci dělat kari," načala jsem a uvázala si zástěru. Naoto neodpovídal a jen podivně civěl.
"Co je?"
"No, ještě jsem tě neviděl v zástěře."
Jé, on mluví, jako kdybych na sobě měla jen tu zástěru… na co to myslím?! Prohlédla jsem si ho také. Jeho zástěra mu moc slušela. Pobavilo mě, když odkudsi vyhrabal vysokou kuchařskou čepici. Pak ale přišel ke mně a nasadil mi ji na hlavu. "Teď je to dokonalé. Ty budeš šéfkuchař a já pomocník," prohlásil a poodstoupil. Začervenala jsem se, ale hned to skryla.
"Tak tedy nakrájej cibuli, prosím."
Naoto se zarazil. "Moment, toto je historický okamžik. Nagai Yasumi-sama mě o něco žádá a říká při tom prosím."
Pokrčila jsem rameny a přešla to, jak mě nazval. Vytáhla jsem kuřecí stehna a horlivě bloumala, jak je nakrájet.
"Nechceš nakrájet radši tu cibuli?" ozval se Naoto.
Kývla jsem a raději ho nechala samotného v tom souboji s masem. Oloupala jsem slupku a rozkrojila cibuli na půlku. Tam jsem skončila, protože jsem se řízla. Kvůli cibuli se mi začali do očí hrnout slzy. Naoto se nejdřív chtěl smát nad slzami z cibule, ale všiml si mé ruky.
"Yasumi! Ty krvácíš!" Okamžitě ke mně přiběhl.
"Naoto, nic to není."
"Jenom skoro na šití."
Nůž mi přejel přes kůžičku mezi palcem a ukazovákem a krvácelo to - opravdu hodně, ale na šití to rozhodně nebylo. Překvapilo mě s jakou starostí mi ruku ošetřil. Na ranku přiložil polštářek a obvázal gázou. Ke konci mě ale trochu naštval, jelikož mě nechal jen míchat a udělat jíšku.

Kousek jsme snědli a něco jsem zabalila domů. Mé obavy se naplnily. Naoto umí vařit lépe (daleko lépe) než já. Naprosto úžastě.

Po cestě jsem se rozesmála.
"Víš, že o člověku, který se jen tak začne smát na ulici, si ostatní mohou myslet, že je blázen?" rýpnul si Naoto.
"Možná, že jsem blázen," zamyslela jsem se.
"Takže nejsi. Blázni o tom nepřemýšlí."
"Já si tě jen představila v kuchařské čepici na fotbalovém hřišti." Kývla jsem směrem k tomu místu. Zrovna jsme okolo procházeli. Naoto se tam rozběhl, zastavil se uprostřed a narazil si na hlavu bílou kšiltovku, kterou předtím nesl v ruce. "Stačí to takhle?"
Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. Cítila jsem horkost ve tvářích a slzy v očích. Srdce mi bušilo a kdybych byla sama, chichotala bych se jako idiot. Co to bylo za divný pocit?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anwen Anwen | Web | 30. března 2012 v 12:36 | Reagovat

Bezva :-) Těším se na další část :-)  :-) Naoto se mi líbí..... :-)  :-) Jinak už jsem se konečně dokopala k tomu, abych napsala další kapitolku Pohlazení Smrti, tak když tak je to na blogu ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama